Trenink Mládeže
Mgr. Jakub Jeništa, PhDr. Mario Buzek, CSc.
Psychologické a sociální aspekty
fotbalového dospívání aneb hledání
cesty k úspěšnosti
Tento příspěvek vychází z výzkumu, který je součástí diplomové práce Jakuba Jeništy
„Problematika úspěšnosti přechodu hráče do kategorie dospělých ve fotbale“, kde jsou
uvedeny i veškeré použité literární zdroje.
Mgr. Jakub Jeništa, PhDr. Mario Buzek, CSc.
Psychologické a sociální aspekty
fotbalového dospívání aneb hledání
cesty k úspěšnosti
26
TR ÉNINK MLÁDEŽE
4/2013
VÝSLEDKY VÝZKUMU
Úvodní část výzkumu byla
směřována k úplným počátkům
fotbalové činnosti. Ačkoliv by se
mohlo na první pohled zdát, že
tyto zkoumané proměnné nijak
nesouvisí s přechodovým obdobím
z mládežnických kategorií
do kategorie dospělých, opak byl
pravdou. Uvedené znaky, jež byly
společné pro zkoumané aktuální
profesionální fotbalisty, považujeme
za podstatné faktory. Mohou
značně ovlivnit celkový průběh fotbalového
vývoje v mládežnických
kategoriích i následný přechod
a adaptaci v kategorii dospělých.
Jako jeden z faktorů úspěšnosti
se jeví včasné zahájení institucionální
fotbalové přípravy odborně
řízené na klubové úrovni. Pokud
mladý fotbalista nezahájí fotbalovou
přípravu včas – nejlépe v období
začátku školní docházky mezi
5-8 roky věku, může to mít na jeho
fotbalový růst negativní vliv a jeho
šance na dosažení úspěšné fotbalové
kariéry v dospělosti budou
o to menší. V návaznosti na to se
jako další významný znak úspěšných
fotbalistů ukázala skutečnost,
že pro efektivní fotbalový
vývoj je výhodné, pokud se dítě
soustředí výhradně na fotbalovou
činnost jako jedinou institucionálně
realizovanou. Cílené
zapojení do většího počtu sportů,
zejména pak po 10. roku věku,
může být spíše faktorem brzdícím
než výhodným pro fotbalový
růst. Přestože se dítě v dětství
věnuje pouze fotbalu, neznamená
to, že musí zákonitě utrpět jeho
všestranný pohybový rozvoj, což
by se následně negativně projevilo
na budoucích možnostech jeho fotbalového
vývoje. To, aby k tomu
nedocházelo, je povinností trenérů
fotbalových přípravek, kteří by
měli volit takové obsahy, metody,
formy a postupy, prostřednictvím
kterých budou schopni vytvořit
odpovídající všestranný pohybový
základ u svých svěřenců. Můžeme
zde narazit na problém neodbornosti
fotbalových trenérů mládeže
v celé řadě fotbalových klubů
(zejména klubů s nižšími finančními
možnostmi, kterých je bohužel
drtivá většina). Nicméně všestrannost
a různorodost pohybových
zkušeností dítěte je možné rozvíjet
pestrým využíváním volného času,
ve kterém je pro spontánní pohybovou
činnost a získávání širokého
spektra pohybových zkušeností
dostatek prostoru a lze pomocí něj
velmi dobře kompenzovat případné
nedostatky tréninkového procesu.
Vyžaduje to ale jistou účast rodičů
a jejich zájem o volnočasové
aktivity svých dětí a ochotu věnovat
jim svůj volný čas.
Problematickým se jeví období
pubescence, ve kterém je pro
fotbalistu nejdůležitější překonat
hormonální změny, jež ovlivňují
nejen jeho fyzický vývoj, ale často
způsobují i jistou psychickou nestabilitu
přinášející řadu problémů
s chováním. Tyto problémy však
mají zpravidla pouze dočasnou podobu
a z pohledu rodičů a trenéra
je nutná dávka trpělivosti a senzitivního
přístupu. Po této životní
etapě přichází období adolescence
(do jisté míry stabilizační), které
bylo ve výzkumném zaměření zcela
zásadní.
V obou těchto zmiňovaných
etapách vývoje fotbalisty je třeba
neustále nenásilně budovat
a také podporovat zaujetí pro
fotbalovou činnost (vytvářením
pevného vztahu k fotbalu). Aby
byl mladý fotbalista úspěšný, je
rovněž výhodné, když má možnost
svůj pozitivní vztah k fotbalu
projevovat jeho dobrovolným
provozováním i ve svém volném
čase – tedy i mimo institucionální
fotbalovou přípravu (čemuž může
být překážkou právě výše zmiňované
institucionální provozování
více sportů zároveň a z toho
vyplývající nedostatek volného
času). Tato skutečnost může mladému
hráči pomoci získat určitý
náskok před fotbalovou konkurencí.
Pozitivní vztah k fotbalu
a zaujetí se ale nemusí projevovat
pouze jeho aktivní činností, ale
také například sledováním fotbalového
dění u nás i ve světě, k čemuž
je vhodné vlastní potomky
a svěřence nenásilnou cestou vést.
Utváření si fotbalových vzorů, sny
o velkých fotbalových klubech,
i ty mají mít v období fotbalového
růstu své místo a mohou se stát
velmi významným motivačním
prvkem a podílet se na budoucí
úspěšnosti mladých fotbalistů. Rodiče
a trenéři fotbalové mládeže
by měli funkci fotbalových vzorů
podporovat a strategicky ji při
působení na svěřence či potomky
využívat (především v žákovských
a dorosteneckých kategoriích).
Jako velmi podstatné a efektivní
se ukázalo podněcování adolescenta
již v průběhu dorosteneckých
kategorií k zodpovědnosti k sobě
samému a přemýšlení o své budoucnosti
(pokud tak nečiní sám).
Dospívající mladý hráč často „žije
dneškem“ a jeho vyhlídky na vlastní
budoucnost bývají nadnesené
nebo z jeho strany může v tomto
ohledu docházet, i k bagatelizaci.
Zpravidla si neuvědomuje náročnost
dosažení vysokých sportovních
cílů, které vyžadují odpovídající
vynaložené úsilí. Pokud má být
mladý hráč úspěšným fotbalistou,
měl by si již v počátcích dorosteneckých
kategorií stanovit životní
cíle, kterým svůj život přizpůsobí
a ve kterých bude mít fotbal prioritní
postavení. Tyto cíle by měly
být zohledněny i při rozhodování
o volbě studia (objektivní posouzení
skutečných možností jedince),
jež by mělo být s náročnou
fotbalovou přípravou slučitelné
(především z časových důvodů
a také co se týká psychických nároků).
Z výchovného hlediska je
ideální podněcovat adolescenta,
aby stavěl obě zmiňované činnosti
(sport a studium) na rovnocennou
pozici ve svém životě (zodpovědnost).
Zároveň ze strany rodičů je
třeba klást na dospívajícího v obou
oblastech takové nároky, kterým
bude schopen čelit. Přehnaně vysoké
studijní nároky (např. ze strany
matky) společně s vysokými nároky
na fotbalový rozvoj (např. ze
strany otce) mohou být pociťovány
jako přílišný nátlak a způsobit
frustraci, jež může být důsledkem
neúspěšnosti v obou těchto činnostech.
Velmi zásadní z hlediska
fotbalového rozvoje je dokonalý
přehled rodičů o skutečné míře nadání
jejich potomka, potažmo tedy
i jeho potencionálních sportovních
vyhlídek, který jim výrazně pomůže
k objektivnímu zhodnocení
jeho budoucích možností. V tomto
ohledu by měl být rodičům nápomocný
trenér. Právě komunikace
mezi těmito dvěma významnými
činiteli je pro posouzení budoucích
možností mladého fotbalisty a pro
efektivní rozhodování o jeho dalším
směřování zcela stěžejní.
Pro úspěšné zvládnutí přechodového
období mezi dospělé
a zahájení úspěšné dospělé fotbalové
kariéry je velmi důležitá také
podpora rodiny, rodičů, ale i nejbližších
vrstevníků (přátel). Tato
skutečnost by se rozhodně neměla
podceňovat a bagatelizovat. Zejména
rodiče by se neměli zdráhat
navštěvovat utkání svých dospívajících
potomků a vyjadřovat jim
tak svou podporu a zájem o jejich
fotbalovou činnost. Je poměrně žádoucí,
aby tato podpora ze strany
rodičů (ale lépe i ze strany ostatních
jmenovaných činitelů) byla
projevována více způsoby. Kromě
pravidelného sledování utkání
také projevováním zájmu o náplň
tréninkového procesu či spokojenost
s vlastní výkonností, ale třeba
i pravidelnou diskusí o problematice
týkající se fotbalového dění
u nás i ve světě. Fotbal tak pro
adolescenta nabývá na významnosti
a posiluje se jeho adherence
(přitažlivost) k němu.
Za nevhodnou formu projevování
podpory adolescentního
fotbalisty považujeme materiální
odměňování za odváděné výkony
(např. příliš brzké finanční odměňování
fotbalovým klubem), které
by mohlo mít v konečném důsledku
opačný efekt, než rodič (popř.
fotbalový klub –) zamýšlí – „demotivační“.
Dostačující odměnou
za fotbalovou činnost je pro dospívajícího
jedince pochvala, vydobytý
respekt u spoluhráčů a vrstevníků
a subjektivní uspokojení, které
mu tato činnost přináší.
Jako další výhodná okolnost
se jeví, pokud je nejbližší sociální
okolí (vrstevníci, kamarádi)
fotbalisty v dorosteneckém věku
tvořeno výhradně spoluhráči
z fotbalového mužstva. Tato
skutečnost je poměrně dobrým
předpokladem pro to, aby svoji
pozornost soustředil převážně
na fotbalovou činnost a vyhnul se
tak případnému negativnímu vlivu
nesportujících vrstevníků (party),
kteří mají vzhledem k výraznějšímu
množství volného času větší
prostor pro pokusy o akceleraci
vlastního vývoje směrem k dospě-
Graf č. 1
27
TR ÉNINK MLÁDEŽE
4/2013
losti (typické pro toto období), jež
často doprovází třeba i brzké seznamování
se s alkoholem, kouřením,
sexuálním životem, drogami
apod.
S problémovým chováním,
kázeňskými přestupky, roztržitostí,
změnami vnímání autorit, tendencí
ke změnám zájmů a podobnými
jevy se při výchově adolescentních
fotbalistů setkává celá řada rodičů
a prakticky každý trenér. Aby mladý
fotbalista mohl být ve své činnosti
úspěšný a dokázal se prosadit
v období dospívání, je velmi žádoucí,
aby se v průběhu mládežnických
kategorií vyhnul nepříjemné
konfrontaci v podobě agresivního
chování ostatních spoluhráčů,
k čemuž by měl samozřejmě
přispět mládežnický trenér. Ten by
měl podobné jevy včas postřehnout
a učinit náležitá výchovná
opatření a podílet se tak na vytváření
ideálního sociálního klimatu
uvnitř mládežnického týmu. Jedině
tak budou v té době psychicky a fyzicky
méně odolní jedinci schopni
udržet si zájem o fotbalovou činnost
a později třeba i prokázat svoji
fotbalovou výjimečnost. Výchova
adolescentních fotbalistů není rozhodně
snadnou záležitostí. Vyžaduje
jisté pedagogické znalosti,
zkušenosti a dovednosti a je jednoznačně
především v režii rodičů.
Nicméně v případech, kde nedokážou
správně výchovně působit
rodiče, může relativně efektivně
zasáhnout mládežnický trenér.
To ale vyžaduje dobrou úroveň
komunikace, pedagogické vědomosti
a dobrý vztah mezi trenérem
a rodiči.
Cílevědomost společně s disciplinovaností,
ale také silné zaujetí
pro fotbalovou činnost, které nedají
prostor pro vznik již zmiňovaných
adolescentních problémů
s chováním, jsou jedním ze základních
předpokladů k úspěchu.
Tímto se již dostáváme do problematiky
osobnostních charakteristik,
o jejichž budování je třeba
se při výchově mladých fotbalistů
zasadit. Každá osobnost je originál
a tuto skutečnost je třeba při
výchově mladých talentů respektovat.
Nicméně je třeba brát na vědomí,
že ani v závěru dorosteneckých
kategorií není fotbalista dostatečně
vyzrálý na to, aby se obešel bez jistého
pedagogicko-psychologického
působení ze strany rodičů a trenérů.
Aby se mohl mladý fotbalista
úspěšně adaptovat mezi dospělé
a postupem času si vydobýt postavení,
které mu umožní navázat
na úspěšné mládežnické kategorie
a začít úspěšnou dospělou kariéru,
vyžaduje to velmi silnou osobnost.
Zmiňovaní výchovní činitelé by se
měli podílet především na budování
psychické odolnosti, schopnostem
odpovídajícího sebevědomí, již
zmiňované cílevědomosti a disciplinovanosti,
ale zároveň jisté dávky
pokory a trpělivosti. Zejména
poslední dvě zmíněné charakteristiky
mnohdy současným dospívajícím
fotbalovým talentům chybí,
což pro ně může být významnou
překážkou. Předchozí mezimládežnická
přechodová období zvládají
talentovaní fotbalisté zpravidla
bez problémů a po krátké adaptaci
ve starší kategorii se jim vždy a poměrně
rychle podaří si získat uspokojivou
pozici v týmu. Je to také
zapříčiněno tím, že mládežnickými
kategoriemi často procházejí se
stále stejnými vrstevníky. Ovšem
s příchodem do kategorie mužů dojde
v tomto ohledu ke změně, které
není snadné čelit. Mladý fotbalista
by měl být dobře připraven na skutečnost,
že jeho postavení v týmu
zpočátku nebude zdaleka tak uspokojivé,
jak tomu mohlo být v kategoriích
mládežnických. Prosadit se
a získat dobré postavení a hlavně
respekt mezi dospělými spoluhráči
je značně obtížnější a především
dlouhodobější záležitost. Zde může
utržit velkou ránu „ego“ mladého
fotbalisty. Může se u něj objevit
pocit méněcennosti či předčasný
pocit neúspěchu. Rozdílný je zde
také přístup trenéra k samotným
hráčům, na což by měli být rovněž
psychicky připraveni. Pro jedince,
kteří neoplývají výše zmíněnými
osobnostními charakteristikami,
to bohužel může vyústit ve ztrátu
sebevědomí, frustraci z činnosti
a v horším případě až ve ztrátu
zájmu o fotbalovou činnost, která
znamená i konec cesty za úspěšnou
fotbalovou kariérou.
Velmi dobrým tahem v tomto
ohledu je vytvoření samostatných
juniorských soutěží, které
mimo jiné poskytnou mladým fotbalistům
prostor pro psychické
dozrání (až do 23 let), které má
u jednotlivých individualit odlišné
časové nároky a pomůže jim tak
později k lepší adaptaci v dospělé
kategorii.
Pozitivním zjištěním tohoto
výzkumu je to, že původ fotbalisty
(kde s fotbalem začíná) nehraje
nijak zásadní roli. Ze zjištěných
údajů můžeme potvrdit, že často
pozorovatelná snaha některých rodičů
(zpravidla otců) dostat svého
potomka do klubu s perspektivou
profesionální fotbalové soutěže
ještě v žákovském věku je nestrategická
a na samotného fotbalistu
může mít tato skutečnost často
spíše negativní dopady. Většina
úspěšných profesionálních fotbalistů
pochází z klubů nejrůznějších
výkonnostních úrovní, soutěží
a koutů republiky. Do klubů s perspektivou
profesionální soutěže,
tedy do klubů působících v našich
dvou nejvyšších fotbalových soutěžích,
se později úspěšní jedinci
dostávají nejčastěji skrze běžný
systém výběru talentů, a to zpravidla
až v dorosteneckém (téměř
dospělém) či raně dospělém věku
(do 20 let). Nicméně pokud se tohoto
cíle mladému a talentovanému
fotbalistovi v tomto věkovém
rozmezí nepodaří dosáhnout, a přitom
i v pozdějším věku stále cítí
šanci na úspěch, nemusí své snažení
ihned vzdávat. Tvrdá dřina,
houževnatost, zarputilost, odhodlání
a adherence k fotbalu spolu
s trochou potřebného faktoru štěstí
totiž často dokážou překonat i nejnepříznivější
okolnosti, které tuto
„fotbalovou cestu za úspěchem“